Všichni pro někoho záříme.
Učíme se jména spolužáků.
Vysoko na nebi hvězdy svítí,
za tmy se tam někdy třpytí.
I my jsme jako hvězdičky,
záříme jak perličky.
Kreslíme svůj portrét do hvězdy.
MALÁ OSAMĚLÁ HVĚZDA
Před dávnými a dávnými časy bylo nebe v noci úplně temné. Ještě neexistovaly žádné hvězdy, kromě
jedné malinké hvězdičky. Byla vysoko na nebi, a když se rozhlédla, zjistila, že je úplně sama. Byla
z toho smutná. Jak ráda by měla na nebi jiné hvězdy, aby k nim mohla posílat své světlo a sama mohla
zachycovat jejich záři.
Jednoho dne se malá hvězdička vydala na Zemi navštívit starého moudrého muže, který žil na samém vrcholku hory. Osamělá malá hvězdička se ho zeptala: „Můžeš mi pomoci? Jsem na nebi tak sama. Nemohu s nikým mluvit. Nemohu nikomu poslat své světlo. Někdy se z té své samoty až rozpláču.“ Starý muž věděl, jaký je to pocit, když je někdo úplně sám. Věděl, že osamoceného člověka nebaví hrát si, že mu nechutná jídlo a že ani nezpívá veselé písně. Protože starý muž měl malou hvězdičku doopravdy rád a protože byl velmi, velmi moudrý, slíbil, že jí pomůže. Rozhodl se udělat dvě věci.
Nejprve šel do svého domku a přinesl odtud nádherný lesklý černý pytel. Rozvázal ho, strčil do něj ruku a vytáhl plnou hrst mihotajících se blýskavých hvězd. Rozmáchlým pohybem paže rozhodil tisíce zářících hvězd po nočním nebi. „Podívej se,“ řekl hvězdičce, „není to krásné? Teď máš mnoho hvězd,
které jsou tvými sestrami a bratry. Můžeš se s nimi bavit a můžeš jim věnovat vlastní krásné hvězdné světlo a čekat, že ony ti dají něco ze svého světla. Ale protože jsi byla tak dlouho osamocená, chtěl bych pro tebe udělat ještě něco. Chtěl bych si uchovat tvůj obraz zde na Zemi. Zasadím ho do něčeho zcela zvláštního.“ Luskl jednou prsty, a tím byl obraz malé hvězdičky navždy zachován na Zemi.
Obraz hvězdičky schoval do jablíčka.
Žádné komentáře:
Okomentovat